Bohužel není to poprvé, co se prostřednictvím materiálů projednávaných v Radě našeho města dovídáme, že současný ředitel muzea Mgr. D. Eisner požádal zřizovatele o souhlas k vyřazení řady předmětů ze sbírek muzea. Jedná se jednak o předměty, získané do sbírek čelákovického muzea jeho bývalými pracovníky a spolupracovníky a taktéž jde o předměty darované občany našeho města či okolních obcí s tím, že jim bylo čestně garantováno, že zůstanou zachovány, jakožto doklady lidské činnosti pro budoucí generace a stanou se takto nezcizitelnou a nedílnou součástí zdejších muzejních sbírek. Samozřejmě městská rada nemá důvod žádost ředitele zpochybňovat, ale pokud je mi známo, nikdo z členů RM nemá odbornou kvalifikaci k posouzení vypovídací hodnoty toho či onoho předmětu a znalosti, z jakého důvodu byl do sbírek muzea dotyčný předmět uložen. Tím nechci zlehčovat vážnost RM, ale určitě by to neubralo na její prestiži, kdyby se před takovýmto závažným rozhodnutím informovala na odborný názor i dalších odborníků, znalých místních poměrů, nebo přímo dosud žijících dárců, z jakých důvodů byly, v tuto chvíli vyřazované předměty, do muzea věnovány a zda k jejich „zcizení ze sbírek“ našeho muzea něco nenamítá. RM by takto mohla určitě získat i řadu poznatků, které současný ředitel, vzhledem ke svému původu mimo Čelákovice, a krátkému působení v muzeu, minimálně o starším sbírkovém fondu absolutně nemůže mít.
Není odborník jako odborník
Jen pro zajímavost neznalým. Pan Eisner vůbec poprvé zdejší muzeum osobně navštívil v únoru 2009, v té době ještě jako pedagog čelákovického gymnázia, v souvislosti s vypsaným výběrovým řízením na místo nového ředitele muzea. Po rozmluvě se mnou prohlásil, že o toto místo se ucházet nebude. Ale 19. března se přesto před komisí objevil, prý že si to rozmyslel. I když pro tuto odbornou funkci nesplňoval požadovaná kritéria, byl třemi z pěti hlasů do funkce ředitele zvolen. Do svých jednatřiceti let, jak sám sdělil, nikdy s muzejní prací neměl co dočinění. V rámci jednání zastupitelstva 16. 9. 2009, byl D. Eisner veřejnosti představen místostarostou města, jako odborník dokončující doktorské studium, které ale ještě téměř po deseti letech jaksi nedokončil.
Vedení muzea v minulosti
Ale nyní k tomu, proč si dovoluji tvrdit, že o tvorbě sbírkového fondu a vypovídací hodnotě sbírkových předmětů ve vztahu k regionu poměrně dost vím. Pro naše spoluobčany, kterým je o mojí muzejní činnosti něco známo, uvádím ve stručnosti. Nemám zájem, aby následující věty byly brány jako nějaké vychloubání, jen chci, aby si i každý laik mohl udělat určitý názor, zda mám právo takto mluvit. Od roku 1957, kdy ještě zdejší muzeum nebylo obsazené profesionálními pracovníky, jsem se jako člen zdejšího muzejního kroužku podílel na jeho sbírkotvorné činnosti, na výstavách, na realizaci nových expozic a záchranných archeologických výzkumech a v následujícím roce jsem se stal externím spolupracovníkem Archeologického ústavu ČSAV, ve kterém jsem později po ukončení základní vojenské služby od roku 1963 také pracoval. Od konce roku 1967 jsem pak jako odborný asistent působil v historicko-archeologickém odd. Národního muzea v Praze a dále spolupracoval s čelákovickým muzeem, a to až do roku 1970, kdy mi byla vedením města z politických důvodů spolupráce znemožněna. To již v čele muzea stál profesionální pracovník – historik a ředitel muzea, který také z politických důvodů byl nahrazen novým kádrem, středoškolským pedagogem dojíždějícím z Hor. Počernic. Tomu však brzy město pracovní poměr pro neschopnost ukončilo a koncem roku 1971 vypsalo výběrové řízení, do kterého jsem se „drze“ přihlásil. Šesti hlasy ze sedmičlenné rady města jsem byl vybrán a jmenován od února 1972 do funkce ředitele. Málo je již dnes pamětníků, kteří si umí vybavit podobu, v roce 1972 zchátralého objektu, zdejší tvrze s tehdejšími několika expozicemi. Nedlouho po nástupu jsem se tudíž zasadil a následně zajišťoval, přes deset let trvající celkovou rekonstrukci objektu tvrze, kde pak byly v roce 1983 slavnostně otevřeny nové expozice, které návštěvník muzea, v téměř nezměněném stavu vidí dodnes. Zanedlouho se však proti vůli města dostalo muzeum do područí okresu a to trvalo až do roku 1990. V našem muzeu jsem ve vedoucí funkci působil až do roku 2009, kdy jsem byl jako nepohodlný tehdejšímu vedení města z pozice ředitele sesazen a nakonec současným ředitelem, v roce 2013 propuštěn. Málokdo si dnes umí představit, že „štáb“ pracovníků, v době mého nástupu do muzea, představoval jediného profesionálního pracovníka, honosně nazývaného „ředitel“ a na dále jen na nepatrný úvazek zaměstnaná uklízečka. Nicméně i při tomto obsazení se muzeum stalo jednou z nejviditelnějších aktivních kulturních institucí nejen ve městě, ale i v celém tehdejším okrese Praha-východ. To vše také díky vybudovanému týmu kolem čtyřiceti dobrovolných spolupracovníků – členů muzejního kroužku různých profesí, včetně několika učitelů či učitelek a občanů z řad mládeže, kteří nejrůznější formou spolupráce věnovali mnoho hodin svého volného času. Že se muzeum postupně dostalo na vysokou úroveň, podařilo se ho i personálně vybavit a jeho jméno svými výzkumy, výstavní i publikační činností uvést do povědomí široké veřejnosti, jak u nás tak v zahraničí, dosvědčují nejen četná dřívější hodnocení odbornými kruhy, ale i vysoké osobní ocenění samotným ministrem kultury P. Dostálem, které mi v roce 2003 osobně slavnostně předal, v Síni Jana Zacha.
Jaký má vlastně naše muzeum smysl?
Poslání muzeí bylo a je definováno zákonem a mezinárodními úmluvami. Jedná se o instituce, které získávají a shromažďují přírodniny a lidské výtvory pro vědecké a studijní účely, zkoumají prostředí, z něhož jsou přírodniny a lidské výtvory získávány, z vybraných přírodnin a lidských výtvorů vytváří sbírky, které trvale uchovávají, evidují a odborně zpracovávají. Naše muzeum, bylo od samého počátku budované jako vlastivědné s působností předně zaměřenou na vlastní město a obce v jeho okolí. Na základě tehdy dlouho očekávaného muzejního zákona č. 54 z roku 1959 platného až do 7. dubna 2000, byly po novém uspořádání okresů v roce 1961 muzeím stanoveny nové sběrné oblasti a v té době tak mělo zdejší muzeum působnost ve 23 okolních obcích. Rozsah sběrné oblasti pak byl ještě za mého působení upraven v roce 1992 a rozšířen v roce 1999. Převážná část získaného sbírkového fondu pochází z dob mého mnohaletého zdejšího působení. Mimo archeologických nálezů se jednalo, kromě předmětů získaných vlastní sbírkotvornou činností, převážně o předměty darované našimi občany, případně institucemi. Jedná se o předměty dokumentující určité epochy a předně v širších souvislostech život a různorodou činnost obyvatel našeho města a okolí. V minulosti zde převládalo zemědělství a téměř ke každému starému gruntu náležely polnosti, které tehdejší převážně drobní zemědělci obdělávali. Jejich usedlosti z podstatné části v 70-80tých letech minulého století zmizely v rámci socialistické panelové výstavby a právě z té doby bylo do muzea získáno několik desítek drobných zemědělských strojů, jako pluhů, pleček, vyorávačů, bran aj., které většinou navíc pocházely z produkce bývalé i v okolních státech známé čelákovické továrny na hospodářské stroje Červinka a Čihák, a které se dnes již v muzeu bohužel nenacházejí. Také zde již nikdo neuvidí jednoduchý dopravní prostředek – trakař, používaný k přepravě nákladu zejména píce, pytlů s obilím, ale i košíkářského proutí a zboží, nebo dřevěný vůz na čtyřech kolách tažený člověkem, používaný ještě ve 40tých letech minulého století k rozvážení uhlí do domácností z obchodu pana Josefa Kosiny, ad. I přes fakt, že by se vedení muzea mělo snažit k tomuto vyřazování přistupovat zodpovědně a s maximální opatrností, tak tomu bohužel současná personální situace nenapomáhá. Bohužel, v dnešní době nemá však již naše muzeum ve svých řadách, a to ani z pozice hlasu poradního, žádného z dřívějších pracovníků, který by se k získání a k důvodům zařazení předmětů do sbírek mohl objektivně vyjádřit. Protože se jedná o majetek svěřený občany do péče města, bylo by určitě vhodné také znát jména pracovníků muzea, kteří toto „zcizování sbírek“ navrhují a prakticky za něj zodpovídají.
Pečovat o historii našeho města je asi příliš pracné a nákladné
Co tedy naposled odsouhlasila RM dne 13. 11. 2018 při svém jednání? Vyřazení cca 100 sbírkových předmětů, převážně různých přístrojů a zařízení z vybavení čelákovických domácnosti, úřadů, institucí, případně osobních potřeb a dále 83 knížek divadelních her. Zamyslel se některý radní, když zvedal ruku pro vyřazení sbírkových předmětů, proč asi byly do sbírek tyto předměty zařazeny? Tvrzení ředitele Eisnera, že se jedná o „předměty, které nemají vypovídající schopnost pro historii Čelákovic, neodpovídají charakteru sbírky, a tudíž sbírku znehodnocují“, je zcela scestné. Jak si dovoluje tento pracovník, takto neodborně rozhodovat a takovouto nehoráznost tvrdit? Domnívám se, resp. jsem pevně přesvědčen, na základě dalších stovek vyřazených sbírkových předmětů a publikací, že se jedná o diletantský a hrubě neprofesionální přístup manažera, který doposud nepochopil poslání muzea. Zůstává takto jen v roli pouhého manažera, bez odborných znalostí a zodpovědnosti vůči dárcům, ať minulým či budoucím generacím našeho města a okolí. Místo aby se snažil zajistit nové, již řadu let potřebné, depozitární prostory na přibývající sbírkové předměty, které jsou a zůstanou nejen movitým, ale i duchovním majetkem našeho města, a sbírky muzea v nastaveném trendu před více než sto lety dále rozšiřoval, tak je systematicky likviduje. Navenek to vypadá to, že se spíše vedení muzea jedná o to, aby mělo co nejméně starostí s ošetřováním sbírek, jejich konzervací a s prezentací veřejnosti. To je současná smutná bilance a ukázka toho, kam dříve naše ve světě proslavené muzeum, pod současným vedením spěje.
Takovéto předměty skutečně zhodnocují sbírky našeho muzea?
Pro zajímavost závěrem uvádím něco ze sbírkotvorné činnosti za působení současného ředitele. V roce 2010 daroval a nechal D. Eisner do sbírek zapsat Volební program a další materiál z Brandýsa n. L. z voleb, které s naším městem nemají co společného. Následně dvě současné vstupenky do muzea v Brandýse n. L. Později také, jak jsem se dozvěděl, ve statisících vyráběné vložky do bot, nebo krabičky na připínáčky, na dopisní sponky, či od jugoslávských cigaret. Také pro naše muzeum je jistě „důležitý, s vypovídající hodnotou pro historii města Čelákovic“, v maďarském jazyce tištěný doklad o složené závěrečné zkoušce porodní báby, ale s Čelákovicemi vůbec nesouvisející, či oblek po jeho dědečkovi Jaroslavu Jandovským (+2011), a určitě by se našly i jiné darované „vzácnosti“. A zde je na místě se ptát, jakou mají např. tyto sbírkové předměty vypovídací schopnost pro historii Čelákovic? Odpovídají skutečně charakteru sbírky a neznehodnocují ji náhodou tak, jak o jiných předmětech neodůvodněně tvrdí současný pan ředitel? Jistě i tyto předměty jsou dokladem doby, ve které určitá generace žila, ale pro město mají rozhodně důležitější vypovídající hodnotu, např. vyřazované činoherní a loutkové divadelní hry, které se v Čelákovicích nebo v okolí hrály, nebo v nich čelákovičtí ochotníci účinkovali.
Má vůbec smysl něco muzeu darovat?
Ti, co už mezi námi nejsou, byli vedeni svou vůlí a určitě měli i dobrý důvod, proč to či ono, muzeu v dobré víře darovali. Toto již však bohužel obhajovat nemohou, ale nelze vyloučit, že se jejich potomci obrátí na muzeum, s oprávněným požadavkem předložení darovaných předmětů, ve víře, že jsou zde jako doklad pro budoucí generace pečlivě uložené. Poté zřejmě nastane údiv a velký problém, což určitě dobrému jménu města a jím zřízené organizaci – městskému muzeu, na popularitě nepřidá.
K zamyšlení, v úplném závěru přidávám slova, nedávno publikovaná v LN, MUDr. A. Ellschnerovou: „senioři, pokud jim to zdraví dovolí, tráví svůj čas smysluplně a jsou nedílnou součástí naší společnosti, které přinášejí životní zkušenosti a zaslouží si naší úctu“.
Kdyby výše uvedené platilo taktéž v Čelákovicích, nemusel by být takto kritický příspěvek vůbec kdy napsán…