V této rubrice budou v průběhu času postupně publikovány příspěvky související s nejstarší i mladší historií našeho města, které vždy nebudou v časové posloupnosti
Pověsti o vzniku města Čelákovic
Na začátek nepsané historie našeho města si připomeňme, co či jakou pověst o původu jeho názvu v tehdejší mluvě zaznamenal a v roce 1854 ve čtvrtém ročníku beletristického časopisu „LUMÍR“ zveřejnil, v letech 1852-1855 v Čelákovicích působící duchovní – kaplan P. Antonín Ladislav Dlask (*1818 †1894), píšící pod pseudonymem Ladislav z Hory.
Mnozí praví, že se má psáti Šellákovice, a důmínku svou zakládají na následující místní legendě, která ovšem na první pohled již prozrazuje, že to plané smýšlení pozdějších časů. Ku konci X. neb na počátku XI. století ubíral se jednoho času sv. Vojtěch z Libice ku Praze a přišel do Velenky, kde prý jenom samí pastýřové bydleli. To zhrozivše se jeho oděvu a kapuce, protože předtím nikdy nic tomu podobného neviděli, jali jej, bili a na Přerov dovedli, kde jej rytíř Brodislav z Přerova na hrádku svém uvězněného držel a bytím trýznil. Až potud ukazuje se v starém zámku komůrka zamřížovaná, kde prý Vojtěch uvězněn byl. Když jej konečně propustili, ubíral se muž svatý pryč a přijda do nedalekého lesa, byl opět chycen a bit, a od toho jmenuje prý se až podnes onen les „Pardusov“. Tak ztrýzněn kráčel dále a prahna žízní přišel nad Přerovem k člověku, který oral a prosil jej o vodu. A když tento neměl, vyžádal sobě od něho bodku (patrně odku, nástroj na čištění pluhu), několikrát ji do pole na vršku ležícího bodl, a hle – vyprýštil se hned ten nejčistší pramen. Na místě tomto stojí nyní kaplička sv. Vojtěcha a pramen křišťálový odtud vytéká. Občerstven ubíral se dále, až přišel na místo, kde nyní Čelakovice jsou, a tu prý bývala vesnice „Kovice“ zvaná. Na přívoze děly se mu prý mnohé nátlaky, tak že rozhorlen z loďky na břeh vystoupiv „šel, lál Kovice“. A tak prý uvykl lid obecný nazývati Kovice Šellakovice“.
Další pověst o vniku názvu našeho města zaznamenal roku 1865 v „Pamětech královského komorního města Čelákovic“ jejich autor Antonín Ferles, který k ještě výše zaznamenané pověsti uvedl:
Jinak se zase vypravuje, že jméno Čelákovice má svůj původ od včel – Včelákovice, protože prý tu někdy mnoho včel bývalo.
Také jsem nalezl ještě jiné vysvětlení ke vzniku názvu Čelákovic:
Před dávnými časy se v místech dnešního města usadil lid, který se vyznačoval vysokým čelem a po něm prý osada dostala název Čelákov, která se později rozrostla na Čelákovice.
Jaroslav Špaček
Jedno poohlédnutí po bývalém čelákovickém náměstí
Od dávných dob se obyvatelé naší obce stejně jako v okolních zabývali převážně zemědělstvím. Ještě před několika desítkami let lány obilí, brambor, cukrovky a jiných plodin z úrodného Polabí, zvaného od nepaměti „Zlatým pruhem země české“, plně pokrývaly spotřebu nejen místních obyvatel. Není ale záměrem tohoto příspěvku zabývat se zmíněným tématem, které však úzce souvisí právě s bývalými polnohospodáři. Právě jejich nemálo početná skupina se organizovala v místní organizaci Republikánské strany zemědělského a malorolnického lidu, jejímž vůdcem či předsedou byl významný československý prvorepublikový politik, spolutvůrce první ústavy a předseda tří vlád Antonín Švehla (*1873 †1933). Proto se zdejší zemědělci usnesli, že z vděku k němu a k uctění jeho zásluh nechají na zdejším náměstí postavit jeho sochu. O zhotovení návrhu byl požádán akad. sochař Jan Znoj z Prahy a sochu realizoval absolvent hořické školy, sochař Alex. Zelinka. Na nově upraveném náměstí zásluhou místního Okrašlovacího spolku podle návrhu zahradního architekta J. Vaňka z Chrudimi pak byla v jeho levé horní části socha umístěna. Tím také na řadu let náměstí získalo jedinečnou podobu. K slavnostnímu odhalení pak za účasti několika vládních a čelných představitelů různých stran a spolků a za přítomnosti více než 3000 přítomných občanů došlo dne 27. září 1936. Pískovcová 2,5 m vysoká socha, přečkala na svém místě i období okupace. Zato po „vítězném únoru 1948“ a s nástupem „nové krve“ do vedení města bylo rozhodnuto ideologicky neúnosnou sochu významného prvorepublikového politika A. Švehly z prostranství náměstí odstranit. Jak jsem později zjistil, pohozená a kopřivami zarostlá socha ležela za zdmi bývalého obecního dvora, kde se po letech dočkala nové „budovatelské vlny“. Když si soudruzi odklepli zboření části historické zástavby ve směru od náměstí k bývalé kovárně a náhradou na tomto místě vystavění komplexu budov Krajské politické školy, tak v roce 1976 některého budovatelského „génia“ nenapadlo nic moudřejšího, než tuto skulpturu hodit do vyhloubených základů a zalít betonem.
Možná, že tehdejší režimní budovatelé byli přesvědčeni, že uvězněním v betonu stranické školy budeme navždy zbaveni připomínání jeho zásluh a morálních odkazů. A kdo ví, zda po devíti letech od jejího otevření Švehla ze základů naopak nepřispěl k pádu jejich zrůdného systému?
Dodnes součást původního pomníku A. Švehly ale můžeme vidět a mnozí z nás se s ní potkávají téměř denně. V roce 1966 před zahájením stavby nové školy byl do tehdejší ulice či parčíku v ul. Rudé armády (od roku 1990 ul. J. A. Komenského) z náměstí přemístěn asi 1,5 m vysoký pískovcový sokl, ze kterého byl předtím z čelní stěny osekáním odstraněn nápis „Z vděčnosti k svému vůdci Dr. Antonínu Švehlovi“. Na jeho místě byl vysekán nový, ale chybný nápis „600 let města 1366-1966“ a na zadní stěně pak nápis „Základní kámen školy“. A tak bez ostychu dne 18. září 1966 soudruzi poklepávali na sokl, na kterém dříve stával významný, jimi nenáviděný československý státník A. Švehla. Po listopadu 1989 pak byla na místě chybného nápisu zasazena deska s nápisem „600 let městské knihy 1366-1966“.
Jaroslav Špaček, 2017
Troška z historie čelákovického kulturního domu
Ještě před koncem 2. světové války, opětně kulturní složky města oživily potřebu vybudování důstojného kulturního stánku. Koncem roku 1944 byly předloženy dva ideové záměry. Jeden ještě v listopadu 1944 (obr. 1) předložil významný pražský architekt Ing. arch. Jindřich Freiwald, dne 8. 5. 1945 jako důstojník čsl. armády zastřelený příslušníky SS, a druhý (obr. 2) Ing. arch. Václav Moravec (*1902 †1974), který dlouhá léta působil zde v Čelákovicích.
Jeden z tehdejších soudruhů Fr. Šidvic v brožuře „Pod rudým praporem“ vydané v roce 1966 napsal: „Slavný byl IX. sjezd naší strany (1949)… Vždyť to byl sjezd jednotné a jediné marxistické strany naší republiky. Sjezd, který ukázal cestu a dal generální linii – výstavbu socialismu v naší vlasti… Posíleni jeho průběhem a výsledky jsme se vraceli mezi své soudruhy a společně s nimi jsme se pouštěli do bojů s novými problémy a obtížemi této veliké doby…“.
A tím byl dán i nový impuls k vybudování socialistického „kulturního stánku“. Novým zpracováním návrhu byl pověřen stavitel Stanislav Fait (*1903 †1979), který jej ještě v roce 1949 vypracoval a následně s menšími odchylkami realizoval (obr. 3, 4).
Fr. Šidvic k tomu napsal: „Byl získán materiál ze starých vojenských baráků (lágrů) a bouraček v pohraničí. Brigády ochotných pracovníků jej na místě vybíraly a nakládaly ne železniční vozy. Z tohoto materiálu byl potom ve městě postaven kulturní dům a šest školních učeben.“.
Sál čelákovického KD byl největším v tehdejším okrese Brandýs n. L. a následným Praha-východ. Byl využíván k tanečním zábavám, koncertům a předně ve velké míře k početným divadelním představením zdejšího divadelního spolku J. K. Tyl. Tím že byl největším (vešlo se do něho kolem 600 účastníků), stal se hlavně po roce 1968 i vyhledávaným místem pro „soudružská setkání“. Tehdejší, pro tyto aktivity zapálené vedení města, zde s radostí vítalo přední stranické činitele na konferencích, při pompézních oslavách VŘSR, sjezdech krajských Lidových milic a družbě s našimi „osvoboditeli“ z nedalekých Milovic.
Průčelí ani interiér KD nebudily dobrý dojem při tak „významných“ setkáních a tak v roce 1981 bylo z velké části v interiérech dřevo z německých lágrů zamaskováno obložením, průčelí přestavěno a po slavnostním přestřižení pásky vedoucím tajemníkem OV KSČ a předsedou ONV Praha-východ byl dům zpřístupněn k dalším radovánkám.
A těmto „roztomilým sešlostem a radovánkám“ konečně, ale k zármutku mnohých, udělal listopad 1989 konec. Sál prošel další rekonstrukcí a i přes svůj původ zatím dle možností dobře supluje kulturní stánek, kterého se snad někdy v budoucnu dočkají naši potomci.
Zpracoval Jaroslav Špaček, 2017
K historii čelákovického městského znaku
V říjnovém čísle Zpravodaje města Čelákovic (2017), který se snad dostal do rukou všech našich občanů, vyšel na str. 15-18 obsáhlý článek „Znak a prapor města Čelákovic“, zpracovaný Stanislavem Kasíkem Je obdivuhodné, že původně kapitán labsko-oderské plavby a amatérský heraldik, pan Kasík se tak vypracoval, že v Roudnici nad Labem založil podnikatelský subjekt – heraldickou kancelář „DAUPHIN“, která od roku 1996 znovuvytvořila, navrhla či upravila již stovky znaků obcí, rodů aj. Mezi ně náleží i jim provedená úprava či sjednocení našeho městského znaku do jeho přijaté úřední podoby v roce 2013. Před tím na základě objednávky města zpracoval rešerši, ke které čerpal ze starší dostupné literatury a pak z velké části z podkladů, které jsem mu poskytl. Jednalo se o celou řadu různých vyobrazení čelákovického znaku od 17. do 20. století, včetně fotografie pečetě z listiny datované rokem 1662, kterou jsem náhodou objevil asi před 40 lety v antikvariátě v Dlážděné ul. v Praze a za tehdy směšnou cenu několika desetikorun zakoupil pro muzeum. S tímto dokumentem, tak řečeno „spatřil světlo světa“ dosud nejstarší známý otisk naší městské pečetě. Autor příspěvku se pustil do rozboru a místy až expanzivní kritiky některých, v literatuře uváděných zmínek a pojednání o zdejším městském znaku. Protože redakční rada ZMČ, údajně z důvodů velkého rozsahu, otisknutí tohoto mého příspěvku odmítla, využívám této cesty, abych některé nepřesnosti uvedl na správnou míru.
O čelákovickém znaku, jeho různých podobách a historii jsem již dříve psal a mj. jsem na Facebooku v září 2016 zveřejnil řadu podrobností a vyobrazení v šesti pokračováních v oddíle Staré Čelákovice. Podotýkám, že bez řady známých dat méně důležitých a informací. Text článku v ZMČ na objednávku zpracovaný od pana Kasíka je kompilací již dříve známých faktů a nic nového nepřinesl. Naopak, si dovolím tvrdit, že některé jeho nové úvahy přesahují z odborného pohledu hranici únosnosti, pramenící možná z neinformovanosti o dalších materiálech. V některých uvedených, notoricky známých faktech jsou i určité nepřesnosti a naopak některá zásadní chybí. Hned v prvním odstavci např. chybí informace, že všechna privilegia našeho města byla zaznamenána a konfirmována již v roce 1582 v zásadním dokumentu královské komory, kterým jsou urbární registra J. M. C. brandýského panství a následně i další Registra urbární aneb správní panství J. M. C. brandýského z roku 1651, jak se v nich výslovně uvádí na fol. 185B. Dále pan Kasík mylně uvádí, že „Teprve Leopold I. v roce 1680 udělil Čelákovicím městský znak.“, což převzal bez hlubšího studia ze starší literatury. Ve druhém odstavci píše „V roce 1890 provedl městský kronikář Antonín Ferles převod popisu městského znaku z barokní češtiny do jazyku jemu současnému…“ Zde by jistě byl vhodnější název pobělohorská čeština, barokní se užívá ve vztahu k uměleckému slohu, ale hlavně A. Ferles tento přepis zaznamenal nikoliv jako kronikář, ale jako autor „Pamětí královského komorního města n. L. Čelákovic“ již roku 1856 a následně roku 1865. Před ním to již ale roku 1854 provedl P. Ant. Dlask, který popis a pověst publikoval v beletristickém týdeníku Lumír. Rozhorlení St. Kasíka na str. 16 na heraldika V. R. Widimského (*1793 †1865) za údajnou, ve Vídni publikovanou mystifikaci, na základě fabulace a bezostyšné smyšlenky na klamání veřejnosti podané od někoho z Čelákovic, lze brát jen s úsměvem. Jde evidentně pouze o lidskou chybu, která jistě nastala neúmyslně, možná spíše při přepisování poznámek. Zamysleme se nad tím, jak složitým a obtížným způsobem si v polovině 19. století všechna data ze stovek obcí, bez dnešní automobilové dopravy, která je pro většinu z nás samozřejmostí, musel autor této obsáhlé publikace opatřovat (V. R. Widimský, Städtewappen des Österreichischen Kaiserstaates. Wien 1864), V té době neexistovala počítačová technika, kterou jsou dnes rovněž takovéto omyly minimalizovány a bez níž se ani pan Kasík na rozdíl od dřívějších heraldiků, kteří vše psali a malovali ručně, neobejde. Skutečností je, že v textu konfirmace z roku 1680 vydané Leopoldem I. se doslova uvádí „A nadto jim Čelákovským věrným našim milým i budoucím jich pečeť městkou a erb, jehož jsou vždycky předešle od starodávna užívali k věčnému takového ve všech slušných obecních i jiných potřebách uživání, aby voskem červeným pečetiti mohli Milostivě povoliti, ano i také z nově zase potvrditi jsme ráčili…“. To zcela popírá tvrzení St. Kasíka, že teprve roku 1680 Leopold I. udělil Čelákovicům erb! Císař Leopold I. vydaným privilegiem pouze sděluje a stvrzuje, že již v minulosti Čelákovice erb měly a užívaly. Naopak nelze pominout fakt vyplývající z privilegia Ferdinanda I. daného městu roku 1558, kde se píše: „…k tomu, aby ve všech potřebách svých pečeti, které jsou až posavad na černém vosku užívali, na červeném vosku jako městečko naše Brandejs užívati … …a v tom ve všem tak se chovati mohli, jako městečko Brandejs toho z práva neb z obyčeje užívají… a pečetění voskem červeným a jiných pořádcích jměli drželi a neporušitelně zachovávali, žádných jim v tom překážek nečiníce ani činiti dopouštějíce pod uvarováním hněvu a nemilosti naši císařské…“. Pokud město Brandýs užívalo svůj znak, což je z potvrzení privilegií Brandýsu císařem roku 1670 i z pečetí zřetelné, pak čelákovická jasně hovořící listina vydaná císařem Ferdinandem I. „a v tom ve všem tak se chovati mohli, jako městečko Brandejs“ také jasně sděluje, že pokud město užívalo práva a zvyklosti obdobně jako městečko Brandýs n. L. který městský znak mělo, tak tatáž práva mělo i město naše.
Nevím, proč pan Kasík na jedné straně popírá, že by Čelákovice měly již před rokem 1680 erb a na druhé vyzdvihuje mimořádnost čelákovické pečetě s městským znakem přitištěné k listině z 21. ledna 1662 (obr. 3). Přitom však, což jak je vidět pan Kasík neví, máme vyobrazení městského znaku doloženo již k roku 1603 na kostelním zvonu Pan Ježíš (obr. 10, 11), a ten můžeme vidět na dochované fotografii zhotovené těsně před jeho rekvizicí v roce 1917. Navíc v prosebném listu od představitelů města adresovaném císaři Leopoldu I, předcházejícímu uvedené konfirmaci, se nežádá o udělení městského znaku, ale pouze o potvrzení již dříve panovníky udělených výsad.
K samotné pečeti otištěné na listině z roku 1662 je třeba uvést, že se vůbec neblíží shodou k pečeti znázorněné na obr. 6 – Liška 2 ( K. Liška – A Přibyl, Znaky a pečetě středočeských měst, Praha 1975) jak píše S. Kasík, ale s hůře čitelným opisem PECZIET MENSSI CZELAKOWISKA je téměř totožná s pečetí na obr. 5 – Liška 1, ovšem s odchylkou ve zobrazeném erbu. Navíc otisk na obr. 6 – Liška 2 je z kovového razítka, zhotoveného nejspíše někdy ve 2. pol. 19. století..Starší patrně existující již v 16. století byla zhotovena ze stříbra a z důvodů její bezpečnosti v dobách války, jak uvádí Pavel Ježdík ve svém manuálu, byla v roce 1642 nahrazena mosaznou.
Druhou městskou větší pečeť, kterou se podařilo v několika otiscích dohledat na archivních spisech z let 1695 – 1827 (obr. 7 – 9) známe také ve dvou variantách. To rovněž odpovídá zápisu v Ježdíkově manuálu, že „nemohouce pro nebezpečnost vojenskou k velké pečeti“ byla v roce 1645 zhotovena náhradní mosazná.
Zde je na místě se ještě zmínit o nepříjemnosti, kterou prošel primas Pavel Ježdík. Za svou opatrnost a úmysl ochránit stříbrné pečetě před rabujícími vojsky byl společně s purkmistrem Bernártem od konšela Johna veřejně osočen, že stříbrné pečeti prodali. Na zásah samotného hejtmana brandýského panství Václava Hendricha Deyma ze Střítěže, toto musel John odvolat a pokud by někdo takovéto pomluvy dále šířil, měl být potrestán pokutou pěti kop českých grošů, což byla např. mzda tesaře za 10 týdnů, nebo hodnota cca 120 slepic apod.
Ale zpět k městskému znaku. Víme, že podoba městských znaků byla ve většině případů ovlivněna znaky feudálních vrchností. Pro královská města býval vzorem znak českého panovníka, u poddanských měst bývalo zvykem že si do svého znaku dávala erb vrchnosti sama, nebo mu případně byl udělen. To se samozřejmě odvíjelo i od vzájemného dobrého poměru města k jeho vlastníku. A že ten zde skutečně existoval, jasně dokládají Krajíři městu udělené významné výsady. Tím se otevírá možnost širšího prostoru pro úvahy, co dalo původní podobu našemu městskému znaku. Jak jsem výše naznačil, nejstarší podobu znaku, který jistě v té době byl již delší čas městečkem používán, se mi podařilo zjistit na dnes již neexistujícím zvonu z roku 1603. Zvon se znakem také ve stylizované podobě v roce 1865 ve svých Pamětech nakreslil A. Ferles a Bohumil Ferles v opisu z roku 1904. Na základě indicií se dá předpokládat, že náš znak existoval již před připojením města ke královskému komornímu statku v roce 1547. To, že město „od nepaměti“ užívalo pečeť, jistě neznamená, že na nejstarší muselo být totožné vyobrazení, které známé od 16. století. Vzhledem k užívanému městskému pořádku coby poddanského města, se lze spíše i vzhledem k od roku 1366 vedené městské knize domnívat, že na původním pečetidle se mohl vyskytovat právě symbol některých starších majitelů města. Mohlo se jednat o Rokycanské z Okoře, kteří měli štít ve zlaté a červené barvě na kosmo dělený pilovitou čarou o pěti hrotech, jak to lze vidět na pečeti Fráni z Okoře z roku 1379 (obr. 12), nebo o znak pánů z Cách, kteří měli v erbu dvě medvědí tlapy (obr. 13), snad černé na zlatém poli. Jan z Cách (von Aachen), staroměstský pražský měšťan získal Čelákovice roku 1399, po něm byl vlastníkem do roku 1405 syn Mikuláš a v následujícím roce prameny jako držitele uvádějí již Jindřicha Puše z Cách, od kterého pak v roce 1420 Čelákovice získal Beneš z Vartemberka. A právě znak pánů z Cách mohl být součástí původního znaku našeho města, později v nějakém špatně pochopeném vyobrazení přetvořený do současné podoby (obr. 14).
Samozřejmě se nelze opírat jen o pověst k původu čelákovického znaku, na kterou se St. Kasík tak důrazně obořil. Ta se zde jistě, než byla prvně v písemné podobě zaznamenána, resp. ve zmíněném časopise Lumír roku 1854 otištěna, také již delší dobu tradovala. Nesdílím ale jeho jednoznačné tvrzení, že by pověst nemohla mít alespoň částečně reálný základ, o čemž jsem se na jiných místech a při jiných příležitostech již několikráte osobně přesvědčil. Samozřejmě při odborném zpracovávání problematiky je třeba k vypovídací hodnotě těchto pramenů přistupovat opatrně a s patřičnou kritikou. Již dříve a jinde jsem zmínil, že na štítku vlevo od kmene stromu (heraldicky vpravo), kde jsou znázorněna dvě černá křídla na zlatém poli (obr. 14), by původně mohly být později nesprávně překreslené dvě medvědí tlapy, které měli ve znaku pánové z Cách (obr. 13). Pokud vezmeme v úvahu, že na nejstarší pečeti mohl být znázorněn erb v téměř miniaturním vyobrazení, jak ho vidíme např. na dochované pečeti Fráni Rokycanského z Okoře (obr. 12), tak při překreslování v královské kanceláři méně znalým úředníkem mohlo snadno dojít k úpravě a špatnému pochopení původního symbolu či figury. Při pohledu na nejstarší známé ztvárnění erbu pánů z Cách na pečeti k roku 1385 mohlo klidně u tvůrce městského znaku neznalého podrobností vést k domněnce, že to mohou být křídla a dalším překreslováním pak mohly být tlapy vyprofilovány do dnešní podoby křídel (obr. 14). Není ale vyloučeno, že ke vzniku podoby štítku s křídly mohlo dojít i jinak. Štítek s křídly připisuje pověst manželce Krajíře rozené Meziříčské, ti ale měli ve znaku jen jedno černé křídlo. Ale jak jsem naznačil, původně to křídla nemusela být a zde by si pak mohla pověst opravdu zařádit. Jiná je otázka ohledně druhého štítku, který St. Kasík rezolutně odmítá vztáhnout k rodu Krajířů. A tvrzení, že když není štítek s křídly erbem Meziříčským, tak že ani druhý není Krajířů, nemá u městského znaku řádného opodstatnění. Důležitým faktem ale je, že v konfirmaci Karla VI. roku 1724 znázorněný městský znak, má v prázdném poli štítku červené barvy naznačeno kosmé dělení, čehož si pan Kasík nevšiml, resp. asi neměl v ruce jeho originál, ale pouze poskytnutou fotografii, kde naznačené dělení není znatelné. Navíc fanfrnochy či přikrývadla v barvě kovu stříbra v kombinaci červené, odpovídají krajířskému znaku, který má i kosmo dělený štítek v barvě stříbra a červené (obr. 15). Tento fakt a znázornění erbu s náznakem děleného štítku jsou tak určitými indiciemi možného původního zpodobnění krajířského erbu ve znaku města a to do doby konfiskace jejich majetku roku 1547 Ferdinandem I. Lze říci, že roku 1680 kdy došlo k prvému známému listinnému popisu a ke kresebnému vypodobnění čelákovického znaku, uplynulo více než 160 let od jeho předpokládaného vzniku. Město se ještě vzpamatovávalo z hrůz třicetileté války a navíc bylo osídleno vesměs novými obyvateli a když chtělo-li mít svůj znak „od starodávna užívaný“ potvrzený panovníkem, muselo jak bylo zvykem, předložit královské kanceláři jeho nákres, která ale jeho správnost a původní podobu nejspíše nezkoumala. Figura na štítku v erbu na zvonu, která je z našeho pohledu nejvíce problematická, není bohužel na zachované fotografii dobře čitelná, zato ale staré typáře – pečetidla, jejichž původ lze klást ještě do 16. století a z nichž se otisky dochovaly, dvojici křídel na štítku jasně dokládají. Proto, pokud bychom přijali výše uvedenou hypotézu o možné změně figury z dvojice medvědích tlap na dvojici křídel (obr. 14), muselo by k ní dojít již v době zhotovení typářů. Ty i znak města na zvonu jsou ale důležitým a jasným dokladem, že město znak používalo již dávno před rokem 1680.
Lze také předpokládat, že ve městě kdysi existoval znak ztvárněný ve štuku nebo v kameni třeba na radním domě, jak to známe z některých jiných míst, či v listinné podobě, a to vše se zde logicky díky válečným vřavám a přestavbě radnice v původní podobě nedochovalo. Ve štítě radnice odstraněné roku 1910 městský znak býval, ale ten pocházel až z roku 1795, kdy bylo znovu od základu postaveno její průčelí. Jak již řečeno, přesto máme důkaz o jeho dávné existenci na zachovaných městských pečetích. V době jejich vzniku ale asi již těžko někdo mohl přesně říci, co který symbol ve znaku značí.
A ještě znovu k pověsti. Tvrzení, že pověst by měla legitimizovat existenci znaku, nemohl snad autor myslet vážně. Pověst je jistě starší než z poloviny 19. století a zatím víme, že prvně je zmiňována ve výše citované studii z roku 1854, což St. Kasíkovi nebylo známo. Jistě že nemůže vše znát, ani to, jaké bylo zdejší přírodní prostředí v Polabí ve středověku, ale o podobě náměstí koncem 17. století, kam klade vznik městského znaku, by se při podrobném studiu archivních pramenů dověděl mnohé. Navíc, když se na objednávku pouští do takovéhoto hodnocení, měl by i této problematice věnovat větší pozornost. Dalším, řekl bych téměř naivním vysvětlováním je centrální motiv dubu v našem městském znaku. Uváděné vývody jsou místy až úsměvné, včetně solitéru dubu stojícího na náměstí. Lužní lesy s dubovými velikány, které zde v okolí koryta Labe již od dob pravěku částečně krajinu pokrývaly, jsou od středověku v naší krajině včetně tzv. „Čelákova“ i písemně doloženy a místy ještě i jejich potomci zde přežívají. Ještě ku konci bych rád podotkl, že Čelákovice nebyly nikdy královské město, ale pouze jako poddanské město byly součástí královských statků (komory), a tak v našem případě lze těžko připustit, že štít s červeným prázdným polem by měl evokovat erb českého krále a rovněž úvaha o jeho umenšení zde není na místě. Mohl bych tak pokračovat ještě v dalších připomínkách a zdůvodněních, ale k tomu zde není místo a pro běžného čtenáře by to určitě nebylo záživné.
S panem Kasíkem jsem průběžně při úpravě či na sjednocení našeho městského znaku do přijaté úřední podoby v roce 2013 spolupracoval (obr. 17). Mrzí mě ale, že vedoucí redaktor ZMČ nevyužil k vysvětlení původu našeho městského znaku “místní zdroj”, čímž by i předešel nesprávným závěrům pana Kasíka. A z jakých důvodů nedošlo k oslovení toho, kdo se historii našeho města zabývá více něž půl století a má za sebou k historii města vydanou celou řadu odborných studií, se můžeme jen dohadovat.
Sám pan Stanislav Kasík před pár lety napsal (rešerše 2013, internet 2015): www.heraldika-terminologie.cz/mapa-o-historickem-znaku-mesta-celakovic-802. „Za významnou pomoc, ochotné a nezištné poskytnutí celé řady textového a obrazového materiálu k čelákovickému městskému znaku jsem vděčný panu Jaroslavovi Špačkovi, emeritnímu řediteli Městského muzea v Čelákovicích.“.
© Jaroslav Špaček, 2017
Drobný příspěvek k historii našeho Okrašlovacího spolku
Okrašlovací spolek čelákovický (původně Okrašlovací spolek pro Čelákovice, od r. 1935 Spolek okrašlovací a zahrádkářů v Čelákovicích), který v letošním roce slaví své 120. výročí založení si zaslouží samostatné zpracování své nezanedbatelné mnohaleté historie. Do násilného zastavení jeho činnosti v roce 1951 nastoleným poúnorovým komunistickým režimem to byla jedna z nejaktivnějších a nejúspěšnějších společenských organizací v našem městě a která také ve městě zanechala výrazné stopy své činnosti mj. v úpravách ulic a parků. Zde při příležitosti pátého výročí jeho znovuvzkříšení v r. 2013, za což náleží velký dík několika nadšencům v čele s panem RNDr. Petrem Petříkem, chci upozornit na málo známou skutečnost, že v r. 1938 začal spolek vydávat i svůj časopis „Pro krásu domova“, který bohužel s nástupem okupace zanikl.
Dále bych rád upozornil i na skutečnost, že nedlouho před svým zánikem vydal spolek dvě medaile. První raženou ve stříbře a tombaku ve firmě J. Hönela v Čelákovicích podle návrhu čelákovického rodáka akad. soch. Jaroslava Šajna spolek vydal při příležitosti padesátiletého trvání spolku. Na líci nese mimo městského znaku v opise název „SPOLEK OKRAŠLOVACÍ A ZAHRÁDKÁŘŮ V ČELÁKOVICÍCH“ a na rubu postavu sedící ženy podávající misku s ovocem a hrozny a opis „PRO KRÁSU DOMOVA“. Druhá medaile pak byla ražena v bronzu a postříbřeném hliníku v mincovně v Kremnici. Byla zhotovena rovněž podle návrhu Jaroslava Šajna. Na líci je znázorněno poprsí podle obrazu H. Foelixe z Trevíru, pod ním letopočty 1699-1773. V opise je uvedeno „RODÁK ČELÁKOVSKÝ VÝZNAČNÝ SKLADATEL JAN ZACH“, na rubu znak města a kolem opis „NA PAMĚŤ 250. VÝROČÍ NAROZENÍ S. O. A. Z. 1949“.
Text a foto Jar. Špaček, březen 2018