Konečně se dočkaly…

Kolik jim bylo? Bohatě přes sto let určitě. Nemohly se bránit a také se lidské svévoli neubránily. O čem píši? O smutném příběhu, o bezbrannosti dvou stromů!!!

Výřez mapy z brandýského panství z roku 1780 s ostrovem obtékaným Labem.

Stromy mají svůj smysl

Dnes už bohužel jen o viditelných zbylých pařezech po velikánech /vrby bílé a vrby náhrobní s obvodem v prsní výšce přes 5 metrů), které kdysi svými bohatými listnatými korunami nejen produkovaly k životu důležitý kyslík, byly útočištěm ptactva a hmyzu, ale byly tu po celou dobu němým svědkem téměř ročně se opakujících velkých vod, později i náporu předně Pražáků za účelem rekreace či koupání na proslulém „Čelákovickém Gradu“ a zároveň dokladem změn v rámci regulace provedených stavebních úprav nábřeží kolem nynějšího mlýnského náhonu. Předně však, což málo kdo ví, byly také posledním svědkem míst původního labského břehu, po kterém kolem koryta od východu se linoucího Labe probíhala stará úzká cesta. Po ní se vozil kámen z blízké farní skály. Nedaleko nad cestou, na staré labské terase, se od dávného pravěku rozkládala osada, na kterou pak v raném středověku navázala nová s hradištkem, která prakticky dala základ našemu dnešnímu městu.

Původní přírodní břehy s bohatými vrbovými i jinými porosty, ke kterým náležely tyto dva „poslední mohykáni“, v minulých staletích svými kořenovými systémy zpevňovaly a mnohdy při povodních i zabránily dravému proudu řeky snadno změnit tvar jejího koryta. Postupně prováděná regulace celého labského toku ve třicátých letech 20. století, společně s výstavbou plavební komory a jezu, změnila i původní tvar starého koryta Labe, kterým proudila voda na čelákovický, od středověku zde se nacházející mlýn. Přírodní koryto bylo z části zavezeno a břehy uměle vytvořeného náhonu, tak jak jej vidíme dnes,  byly vydlážděny kamenem. Od té doby také nově vzniklou cestu podél celého náhonu lemuje stromořadí lip, na několika místech v nedávných letech i někdy nesmyslně narušené lidským zásahem.

Komu a proč tak vadily?

Ke svahu zmíněné staré labské terasy bylo již ve dvacátých letech minulého století přistavěno několik skrovných rekreačních chat, které pak byly za minulého režimu přestavěny a přeměněny k trvalému bydlení. A to byl ve skutečnosti počátek konce těchto stromů. Když již v sedmdesátých letech bylo jasné, že nebude dán souhlas k jejich pokácení, přišlo na řadu zákeřné poškozování navrtáním, chemikáliemi i ohněm, pak k postupnému ořezání a následně k úplné likvidaci. Členové Okrašlovacího spolku čelákovického se pokusili o jejich vyhlášení za památné stromy. Zdejší Odbor životního prostředí jejich žádosti bohužel nevyhověl.

Stromy němými svědky bezohlednosti mocných

Stromy padly postupně. Na podzim 2017 se poroučela k zemi první vrba, přičemž v rámci bohoslužby ji dokonce vzpomenul i pan farář Mikuláš Uličný. Na jaře 2018 padla i druhá z nich. Škoda, že na jejich místě neponechalo město alespoň torzo, které by připomínalo zašlou slávu.

Letité košaté koruny obou stromů můžeme už jen vidět na jak snímcích leteckých map z let 1954, 2003-2015, tak i na několika fotografiích.

Snad někoho alespoň zahřejí

Nevím koho dnes zahřívá dřevo z pokácených staletých kmenů, ale určitě někoho hřeje to, že konečně zvítězil nad bezbrannými svědky. Jejich odstranění je dnes zdůvodňováno bezpečnosti. Ale kdo nechal tyto stromy po celá léta bez odborného ošetření a přičinil se o jejich nedobrý zdravotní stav, to už nikoho nezajímá.

Jaroslav Špaček

Jaroslav Špaček

„kde není poznání minulosti, nemůže být vize budoucnosti“

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

Pin It on Pinterest