Ještě smutnější osud jiného, pro změnu rodného domku malíře Čeňka Jandy, čp. 22 v Čelákovicích.
Proč takový zájem o domek čp. 22
Mezi významné objekty ze staré, komunistickou érou nedotčené zástavby města patří domek našeho významného rodáka a mnohým dobře známého malíře a kreslíře Čeňka Jandy, od konce 18. století nesoucí označení č. 22. Dříve, či spíše od samého jeho počátku byl přístupný ze současné Kostelní ulice (nejdříve Farářské, pak Kostelní, v r. 1946 Masarykovy, po r. 1948 Hakenovy a od r. 1990 opět Kostelní) dnes neprůchodnou uličkou, spojující po staletí tuto ulici s bývalým tzv. „Obecákem“. Po jeho provedené opravě, kterou jsem zajistil ze získaných finančních prostředků mimo rozpočet města, v něm byla od roku 1991 nainstalována muzejní expozice „Čelákovické košíkářství“, přístupná od parkoviště za CMC. O několik let později o tuto expozici projevila zájem ČT a natočila zde jeden díl Toulavé kamery.
I když tento domek není nijak po architektonické stránce významný, v základech i v podstatné části zdiva, přesto má již hezkých pár desetiletí. Jeho hodnotu však zde musíme měřit z jiného pohledu. Jedná se totiž o rodný dům jedné z význačných osobností našeho města, malíře Čeňka Jandy. V něm spatřil světlo světa dne 20. června roku 1908 a v něm také s rodiči mimo základní vojenské služby, nasazení na práce v Německu a několikaleté poválečné působení v Jablonném v Podještědí, pobýval do konce svého života. Je to domek, ve kterém, z převážné části postupně vznikala bohatá, předně zdejšími občany oblíbená série obrazů, zachycující dnes již neexistující podobu a život starých Čelákovic.
Stručně z jeho historie
Nyní zpět k tomu, co se podařilo dohledat či zjistit k jeho historii. Kdy vlastně domek dostal č. 22 lze celkem dobře odvodit z matričních zápisů. V matrikách se toto domovní “N° 22“ začíná objevovat v sedmdesátých letech 18. století. Bylo to ke konci období vlády Marie Terezie, za které v roce 1770 se také v Čelákovicích uskutečnilo úřední sčítání obyvatel a domů a s tím bylo spojeno i jejich nové očíslování. V té době bylo ve městě zaevidováno 99 domů a k tomu v tehdy ještě samostatné osadě „Hrádek Čelákov“ domů dvanáct. Domy v Jiřině tou dobou ještě nestály.
Jak vypadal domek ve svých počátcích přesně nevíme, ale lze předpokládat, že odpovídal o cca osmdesát let později, tj. roku 1842 zanesenému půdorysu ve tvaru L, jak jej vidíme na katastrální mapě našeho města a od té doby i na dalších mapách z let 1874, 1886, 1902, 1912. Dochovaná dokumentace na jeho opravu z roku 1926, resp. navýšení či srovnání koruny jeho obvodových zdiv a výměnu prohnilých stropů, nám už dává přesnější obraz o i jeho podobě a uspořádání interiéru. Ten byl v té době členěn na čtyři prostory, po roce 1945 byl Čeňkem Jandou upraven na tři s menší přístavbou koupelny na západní straně. Je téměř nepředstavitelné,
jak v tomto domku o užitné ploše 37,5 m2 a v tak velmi stísněných poměrech rodina, někdy i vícepočetná, tehdy mohla existovat.
Pro někoho nudný, ale zevrubně popsaný sled uživatelů usedlosti č.22
Ale teď k tomu co víme o tom, kdo byli jeho uživatelé a majitelé. Ještě kolem roku 1770 provedené zápisy v čelákovických matričních knihách někdy považují č. 22 za součást „Hrádku“, jindy za samozřejmou součást města. Proč k této nejednotnosti docházelo, bude nutné na základě dalšího studia archivních dokumentů vyjasnit. Faktem je, že stojí při pomyslné hranici mezi městem a Hrádkem, a to mohlo být důvodem nejednotných záznamů. Přitom víme, že v té době pod Hrádek náleželo pouze 12 gruntů či čísel, později přibylo ještě číslo 13.
Právě v roce 1771 a v několika následujících letech je na č. 22 uváděn Jan Auderczký z Auderzu (*1728 +1778), což byl královský myslivec, kterému se v tomto číslem 22 označeném domě narodilo několik dětí z nichž poslední Maxmiliána v roce 1774. Přitom víme s jistotou, že tzv. „Jägerhauss“ se v předchozích letech nacházel v mnohem honosnějším stavení, a to přímo ve tvrzi. Ale možná tam byla jen úřadovna, čemuž by i nasvědčoval i úřad o řadu let dříve zde působícího císařského dvorního myslivce Jana Baltazara Woříkovského z Kundratic (*1674 +1730), který s rodinou v Čelákovicích bydlel ve městě v jedné ze svých usedlostí a dodnes v Čelákovicích jeho jméno zní ve spojitosti se sochou sv. Jana Nepomuckého, kterou nechal zhotovit a postavit v roce 1723 pří ústí dnešní Kostelní ulice. Ale zpět k č. 22. Ze stejného časového období známe dalšího uživatele Bernarda Bendu (*1722 +1772), který v únoru 1772 v domku zemřel ve věku 50 let. Po něm pozůstalá vdova Anna se ještě koncem roku 1772 provdala za ovdovělého Jana Hoška (*1729 +1774), podruha, ale po dvou letech ve věku 45 let odešel také na věčnost a v domku po něm nějaký čas zůstala tato druhá jeho žena Anna. Ta patrně z Čelákovic odešla do jiné obce, možná i na jiné panství. V roce 1776 krátce po svatbě přebýval v domku Josef Nuzný (*1722 +1800), pekař, s manželkou Veronikou roz. Mejstříkovou (*1757), ti ale o tři roky později již žili v č. 37. V roce 1781 se zde narodil Františku Votrubovi (*1739 +1808), měšťanovi a stárkovi ve mlýně a jeho manželce Františce roz. Langové (*1754 +1802) syn František (+1807) a do roku 1785 ještě další tři děti. V roce 1785 byl majitelem gruntu Jan Tarant (*1752 +1818), tkadlec a hudebník, který se v roce 1773 oženil s Annou roz. Pokornou (*1742 +1810). Zde došlo k rychlé změně, protože ještě v témže roce 1785 je jako držitel gruntu uváděn Jiří Němeček. Z matriky se dovídáme, že 22letý Jan Tarant (*1774 +1812), sklenář, syn předchozího majitele Jana Taranta st. se v roce 1795 oženil s dvacetiletou Annou Němečkovou, která patrně s Jiřím byla v nějakém příbuzenském stavu. Zda Jiří Němeček byl jen majitelem nebo zde s někým a nějakou dobu bydlel, se zatím nepodařilo zjistit. Další dohledaný údaj je až z roku 1794, kdy domek byl svědkem úmrtí Vojtěcha Mikolovského (*1738 +1794) měšťana a staršího rychtáře. Od kdy se stal majitelem domku Antonín Jarošík (*1762 +1830), řezník, nevíme. Byl od roku 1790 ženatý s Janou roz. Petrovickou a v roce 1802 jim zde zemřela roční dcera Eleonora. Někdy krátce na to je vystřídal Jan Zelenka (*1758 +1809), měšťan a mistr ševcovský s manželkou Dorotkou (*1759 +1831), roz. Nešporovou, jejichž 22letá dcera Alžběta (*1784 +1851) se provdala roku 1806 za měšťana Vojtěcha Janovského (*1778 +1847). V držení rodiny Zelenků pak byl domek několik dalších let. Společně se Zelenkovými v něm žili i další nájemníci, což dovozujeme z toho, že se v domku č. 22 roku 1807 Janovi a Anně Borecké roz. Kyrlové narodil syn František. Měšťan Jan Zelenka zemřel roku 1809 ve věku 51 let. Jedna pozůstalá dcera Eleonora (*1787) se roku 1814 provdala za vojenského invalidu Františka Javůrka (*1786). V roce 1819 v domku zemřela 65letá vdova Dorota Schnipsová (*1754) a v roce 1825 se další pozůstalá dcera po Janu Zelenkovi Marie (*1798), provdala za vojáka Josefa Dvořáka (*1792) pocházejícího z Čečelic. Patrně nedlouho na to přešel domek do vlastnictví měšťana a mistra krejčovského Františka Burdy (*1801 +1888), který se 8. 2. 1830 oženil s Rozálií roz. Truhelkovou (*1803 +1842) z Dřevčic a téhož roku v listopadu se jim zde již narodila dcera Marie. Dva roky po narození šestého dítěte, syna Václava, roku 1842 Rozálie umírá ve věku 39 let u svých rodičů v Dřevčicích. V listopadu 1843 se 42letý mistr krejčovský František Burda znovu oženil s Barborou roz. Hlaváčkovou (*1813) z Kozovaz. Ještě v únoru roku 1849 se v domku narodil Adolf Burda, ale v roce 1850 zde již žil zedník František Tůma (*1819 +1877) s manželkou Alžbětou, roz. Mecerovou (*1815 +1883) z Toušeně. Ta se po smrti manžela vrátila zpět do rodné Toušeně. V domku dále žilo jedno z jejích dětí Anna (*1847), která se provdala v roce 1873 za dělníka Alexandra Horáčka (*1846) a ještě v roce 1888 se jim zde narodil syn Antonín. Následujícím majitelem byl od roku 1890 Josef Kratochvíl (*1844 +1903), košíkář, s manželkou Teklou, roz. Mecerovou (*1840) z Čelákovic. V roce 1895 zde porodila jejich dcera Karolína (*1873) nelegit. syna Josefa. Kdy tato zemřela, se nepodařilo dohledat. V roce 1897 při narození dcery Anny je totiž jako manželka Josefa Kratochvíla, uvedena již Marie roz. Křivánková (*1858 v Toušeni), dcera rolníka z Káraného. Kolik z dětí Josefa Kratochvíla v tomto malém domku i v dospělém věku bydlelo nevíme, ale víme, že v roce 1907 byla z domku vystrojena svatba, a že právě v něm se manželům Čeňkovi Jandovi (*1881 +1952) a jeho manželce Marii (*1882), dceři Josefa Kratochvíla narodil dne 20. června 1908 syn Čeněk Janda.
V roce 1908 z domku na svatební obřad odcházela další dcera Kratochvílů Josefa (*1887), která se provdala za Josefa Vaníka (*1885), sluhu v českobrodské nemocnici. V následujícím roce 1909 stejně tak z domku odcházela k obřadu Marie (*1858), vdova po košíkáři Josefu Kratochvílovi (+1903), aby se znovu provdala za košíkáře v Jiřině, ovdovělého Antonína Fialu (*1852). Jandovům se zde v roce 1914 narodila ještě dcera Růžena, která se provdala za Ladislava Bodláka (*1911 + 1981), ta však nedlouho po narození dcery Jitky (*1935 +2011) zemřela. Vzhledem k nedostupnosti tzv. živých matrik nevíme, zda v následujících letech ještě někdo další z rodiny Kratochvílových kromě Čeňka Jandy v domku č. 22 přebýval. Víme ale, že po roce 1920 v něm žila již pouze Jandova rodina a v jejich majetku byl domek až do roku 1975.
Malíř Čeněk Janda zemřel ve svém rodném domku 10. října 1970 a po pěti letech pozůstalá manželka Růžena Jandová se odstěhovala na Novojičínsko. Dům byl od ní v roce 1975 vykoupen tehdejším Krajským investorským útvarem, který jej dočasně převedl do správy Okresního bytového podniku Praha-východ. Podle tehdejšího územního plánu měl být později odstraněn z důvodů plánované nové panelové výstavby. Díky listopadovým událostem v roce 1989 byl převeden zpět do majetku tehdejšího MěNV v Čelákovicích. Od města byl v roce 1990 získán pro muzejní potřeby. Po jeho celkové opravě a zhotovení oplocení v něm byla slavnostně dne 2. června 1991 otevřena expozice „Čelákovické košíkářství“.
A co k tomu všemu dodat?
Nevím, co skutečně vedlo vedení muzea v roce 2015 ke zrušení této expozice, kterou bylo prezentováno dávno zde vymizelé košíkářské řemeslo a také nechápu prohlášení ředitele muzea, že objekt muzeum nepotřebuje. Udivující také je, že vedení města tak lehkovážně po 25 letech se zrušením souhlasilo. Pokud jsem byl ještě ve funkci ředitele muzea, téměř celých 18 z uvedených 25 let její existence jsem vždy dbal, aby byla expozice na sezónu od května do října přístupná veřejnosti. Také po ta celá dvě desetiletí bylo dbáno na průběžné větrání prostor domku i vzhledem k převážně opukovému zdivu, ze kterého je postaven, kterému samozřejmě vlhkost není cizí. Bylo jasné, že pokud by jsme toto větrání nezajišťovali, že budou sbírky i prostory trpět. Stejně tak toto věděli jeho uživatelé kterým sloužil předtím dvě století k bydlení a během kterých z jeho útrob do světa odešly desítky dětí. A nejlepším důkazem, že péče o vnitřní prostory domku nebyla náročná a vyžadovala jen pravidelné větrání a v zimě vytápění, je i samotná malířská a kreslířská tvorba Čeňka Jandy, která v něm byla léta uchovávaná. Četná starší díla, která autor vytvořil, jsem nepoškozené a „neplesnivé“ totiž pro muzeum získal od paní Jandové právě z místností tohoto domku až řadu let po smrti autora.
Koncem roku 2014 byl Radou města přijat Návrh střednědobé koncepce rozvoje Městského muzea v Čelákovicích na období do roku 2019 s výhledem do roku 2023. Přestože neprošel, jak bylo původně požadováno a ze strany MK nabídnuto připomínkovacím aktem, dočteme se v něm „Samostatná expozice Čelákovické košíkářství zůstane otevřena pro návštěvníky po předchozí dohodě minimálně do doby instalace moderní expozice a do rozhodnutí, jak dále budovu, ve které se expozice Čelákovické košíkářství nachází, využívat.”.
A najednou přišel zvrat. Podle zápisu ze schůze RM ze dne 11. 8. 2015 šest přítomných členů odsouhlasilo podaný záměr ředitele muzea definitivně uzavřít a vyklidit expozici Čelákovické košíkářství v objektu čp. 22. Určitě byly předloženy „nezvratné“ argumenty pro tuto likvidaci. Je jen zarážející, že když pan ředitel na místě ukázal sedmi a několika dalším moudrým z města nedobrý stav interiéru, že nikoho z nich nenapadlo poukázat a zeptat se na to, jak je možné, že 19 let bylo vše v normálu a najednou toto? Krátce po tomto rozhodnutí jsem 30. 8. 2015 písemně oslovil vedení , z čehož zde uvádím:
„Vzhledem k tomu, že tento plánovaný krok nelze hodnotit jinak než negativně, bylo by vhodné veřejnost v plné šíři informovat, co nutí město k tomuto „zpátečnickému“ kroku. Pokud by byla argumentem nízká návštěvnost, tak by bylo vhodné zveřejnit, jaké byly od nástupu ředitele Mgr. Eisnera v roce 2009 vedením muzea činěny kroky pro lepší zviditelnění této expozice, jak byla zajišťována její propagace ve sdělovacích prostředcích, jak byly oslovovány a seznamovány s tímto čelákovickým tradičním řemeslem místní i okolní školy a v neposlední řadě, jak byla během posledních šesti let prezentována v odborných kruzích?
Dovolil bych si také na tomto místě upozornit, že Usnesením č. 32/2014/6.3 ze dne 9. 12. 2014 Rada Města Čelákovic vzala na vědomí a bez výhrad Střednědobou koncepci rozvoje Městského muzea v Čelákovicích na období do roku 2019 s výhledem do roku 2023, navíc bez požadované odborné oponentury, která se o likvidaci této expozice jediným slovem nezmiňuje.
Z uvedených důvodů se domnívám, že takovéto vážné rozhodnutí, které se jeví jako negativní ve vztahu ke kultuře města, by mělo být předmětem nejbližšího jednání Zastupitelstva města a že do doby projednání, by bylo vhodné likvidační práce pozastavit. Navíc by bylo vhodné, domek opatřit pamětní deskou se jménem Č. Jandy, jak to vidíme např. na řadě objektů v sousední Toušeni.“.
Nevím, zda se ctěná RM mým dopisem vůbec zabývala, ale reagoval na něj 9. 9. 2015 ředitel muzea a z něho vyjímám:
„Bez ohledu na to, co obsahuje střednědobá koncepce rozvoje muzea přijatá v závěru roku 2014, zdůrazňuji a podtrhuji, že stav košíkářské expozice se dramaticky zhoršil právě na přechodu zimy a jara 2015 (stav vlhkosti). Tedy až po přijetí rozvojové koncepce. Na této skutečnosti nic nezměnilo a nemění ani pravidelné větrání domu č. p. 22, ani průběžná, byť na minimální úrovni prováděná temperace pomocí olejového radiátoru. Ani letošní dramatická sucha situaci nezměnila k lepšímu.“.
Znovu zde jen musím opakovat, že když nebyly prostory více jak dvěstě let starého domku na rozdíl od předchozích let řádně a v potřebné míře větrány, vlhkost ovlivnila jak zdivo stavby, tak v jejich prostorách instalované sbírky. Místo řádné péče bylo samozřejmě jednodušší slyšet, sbírky plesnivějí, musíme je vystěhovat. Je zajímavé, že od roku 1991, kdy jsem co by bývalý ředitel muzea v tomto objektu expozici zpřístupnil a pracovníci muzea dvacet let o exponáty pečovali, škody na exponátech se neprojevovaly a o tom, že v něm 200 let žili lidé celé rodiny a matky v něm rodily své děti nemluvě.
Jaký má město záměr s tímto domkem, na to jsem se několikráte ptal na veřejných zasedáních ZM. Mnoho měsíců přicházela od pana starosty stejná odpověď „zatím nebylo rozhodnuto“. V roce 2017 i zastupitel pan Janák poukázal na to, že expozice košíkářství dokumentující staré zdejší řemeslo, kterým se v 19. a počátkem 20. století živila podstatná část místních obyvatel byla místo zmodernizování nesmyslně zrušena. Navíc byla umístěna v rodném domku našeho významného rodáka, malíře Čeňka Jandy, jehož přínos pro město snad zde není nutné zdůvodňovat a který by si zasloužil, aby na tomto objektu byla umístěna jemu věnovaná pamětní deska. V příštím roce 2018 tomu bude 110 let, co se v tomto domku narodil. Položil dotaz, co s tímto objektem město zamýšlí, v jakém dohledném čase bude zamezeno jeho chátrání a zda je uvažováno s osazením pamětní desky věnované Čeňku Jandovi na jeho dům? A odpověď byla opět obdobná, že „zatím není rozhodnuto“.
Také v letošním roce na jsem ZM konaném dne 28. 3. vznesl dotaz, jak to vypadá s domkem Čeňka Jandy a uvedl, že v letošním roce je to 110 let, co se Čeněk Janda narodil. Pan starosta odpověděl, že ze dvou zájemců jeden odstoupil a že druhý má problém s investicí. Akci by primárně muselo zainvestovat město a potom dát domeček případně do pronájmu. S osazením pamětní desky by určitě nebyl žádný problém. To by ZM bez problému schválilo. Jinak by vše muselo zajišťovat město. A to už je na příští volební období.
A úplně nakonec
Byl jsem poněkud překvapen, když jsem se v červencovém čísle 2018 ZMČ dočetl, že RM za účelem provozování výstavní a spolkové činnosti domek schválila pronajmout čelákovické základní organizaci ČSCH. Osobně nic proti chovatelům nemám, je to záslužná činnost, ale určitě rodný domek Č. Jandy není pro takovéto aktivity vhodný a zaslouží si důstojnější využití. Již dnes kolemjdoucí mohou vidět, jak se vše obrací k „lepšímu“. Na plotě
jsou velké obrazy králíka a kohouta a v prostoru nádvoří domku neutěšený pohled na skladované podlážky, různé stojany a další potřeby. Představíme-li si k tomu nelibou vůni, která se v rámci chovatelských aktivit v tomto prostoru nejspíše bude šířit, tak lze jen dodat, že konečně od vedení města se NÁŠ VÝZNAMNÝ RODÁK ČENĚK JANDA DOČKAL DŮSTOJNÉHO UZNÁNÍ.
Použitá literatura a prameny:
Kašpar (nedat.): Příspěvek k historickému místopisu Královského komorního města Čelákovic (Čelákovické domy a jejich uživatelé v letech 1551 – 1910). Rukopis.
V. Prášek 1913: Brandejs nad Labem, město, panství i okres. Brandejs n. L.
Fotoarchiv autora.
Mapa Čelákovice 1:10000, Žaket 2003.
Matriky Čelákovic a okolních obcí, uloženo SOA Praha.
© Jaroslav Špaček, 2018